Chata s velkým pozemkem 30km od Václaváku. Hned u lesa.

Zpovjeť reliťáka

Narodil jsem se někdy v osmdesátých létech minulého století, tak daleko na západě, že by se dalo říct, že to bylo na východě.
Už si to přesně nevybavuju, ale mamka, která u toho taky byla, říkala, že se na nebi žádný znamení neukázali, takže se zřejmě nejednalo o událost, která by otřásla vesmírem v samotným jeho základu…

No a pak jsem úspěšně absolvoval několik škol.
Hlavně v mateřský škole mi to šlo, protože když jste to chtěli mít dobrý u “soušek” učitelek, tak akorát stačilo spát po obědě a škraloup z kakaa přilepit zespoda na židli tak, aby si toho nikdo nevšiml.

Tam už jsem poprvé poznal, že na mě svítí šťastná hvězda, jelikož jsem měl v na pytlíku s věcma jako poznávací znamení kuřátko.
Na těch ostatních školách to už tak hladce nešlo, takže to vynechám, musí Vám stačit, že jsem se naučil vcelku obstojně číst a psát a celou tuhle akci jsem zakončil maturitou se samýma jednuškama, což dokonale zaskočilo nejen “pančitelky” ale i mě samotnýho.
Prostě chci oklikou naznačit, že jsem takovej jakoby frí, kreativní spirit, ale když de do tuhýho, tak umim zabrat.
Taky bych rád zmínil, jak jsem se dostal k podnikání.
No začalo to fakt dost brzy a to tím, že mě děda, vášnivej včelař, nutil u takový téměř opuštěný silnici z Rokytnice na Rezek, kde maj naši chatu, prodávat němcům který jeli okolo, přebytky medu.
Nejdřív mě naučil jadnak základům poctivýho podnikání, což znamená, že lžete jenom když de vo něco zásadního, druhak obchodní němčiny, hlavně “Ja”, “Honig” a “'Fumf mark bitte”.

Ještě sladší, než ten med, byl pocit, když jsem se se soumrakem vracel na chatu s téměř prázdným dvou koláčkem a do toho mi v kapse cinkaly a šustily vlastnoručně vydělaný penízky.
(A nebyly to ty dnešní umaštěný éčka, ale starý, dobrý, poctivý mařeny!)
Už tenkrát mi došlo, že velká výhoda vlastnoručně vydělanejch peněz tkví v tom, že pak můžeme přemejšlet nad tím, co si za ně koupíte.
Což tenkrát v mim případně bylo dilema, jestli pendrek, nebo Bajo.
Ale jelikož tu lékořicovou chutˇ pendereku z duše nenášim, tak rozhodování nebylo zase až tak složitý.

No asi Vás už trochu unavuju, tak přeskočím k tomu, co Vás asi zajímá nejvíc, jak to je se mnou a realitama.
S těma jsem začal někdy v roce 2006, po tom, co jsem se delší dobu potuloval po cizině.

Jeden kamarád mi navrh, abych šel k nim do realitky, že tam šéfik hledá někoho na recepci

Tak sem se tam šel podívat a bylo to přesně podle mýho gusta, spousta šik koček v kostýmkách a v botách na vysokejch podpatcích, což mě vždycky bralo, takže jsem na to kejv.

Bohužel se časem ukázalo, že šéfik nemá zájem mi platit ze vedení duchaplnejch řečí v kuchyňce a okukováním kolegyněk, takže jsem musel začít fakt pracovat.

To obnášelo hlavně obovlávání ADOLu (telefonujete lidem, který s Váma nechtěj spolupracovat) a zadávání inzerátů k bytům, který jsem nikdy neviděl.

Když si po roce šéfik znovu všiml mojí existence, tak mi navrh, ať du dělat realiťáka.

Trochu se obávám, že to nemělo moc co dělat s mejma obchoďáckejma kvalitama ani s mým nesporným jazykovým nadáním (kdo se může pochlubit tím, že čte Malýho Bobše v originále!?),

ale spíš s tím, že si na recepci představoval někoho s většíma, těma a taky někoho, kdo pořád do telefonu neřve jako pan Zdeněk “No, co je!?”
Takže mi půjčil jinej telefon s neomezenym kreditem a řek mi, že mám do firmy každej měsíc přinýst aspoň kilo a že mi z toho pak něco dá.

Ty následující roky, to bylo něco jako devadesátky, kdo u toho byl, tak si z toho moc nepamatuje.
V zásadě šlo o to, že jsem se potkal s fakt dost lidma a při tom pronajal pár stovek bytů.

Kolem roku 2012 mě to nějak přestalo bavit, tak jsem se stal Chodcem (s Viggem to nemá nic společnýho, tak sme se posmívali realiťákům působících na vlastní pěsti, když nám volali, že maj klioše na naše byty).
Pak jsem asi tak rok strávil doma u kompu a snažil se pochopit, co sem to vlastně celou tu dobu dělal a když sem to pochopil, tak sem se snažil to trochu přitunit, abych z práce moh mít zase radost a nepřipadl si jako trotl, když někomu řeknu, že sem realiťák.

Následně sem dal vědět pár lidem, co měli nějaký byty, že sem zase ve hře a vcelku se to rozjelo (asi je dojalo, jak jsem ve školce měl to kuřátko na pytlíku s věcma, jinak si to nedokážu vysvětlit).

No, a tak ted’ už vo mě víte úplně všecko.

Takže jestli hledáte vcelku poctivýho a zkušenýho realiťáka, tak už Vám nezbývá nic jinýho, než mi zavolat a domluvit, co je potřeba domluvit!

Tak realítám zdar!